Jmenuji se Peťa (Petra Jelínková).

Můj profesní životopis zde :-)

Už od dětství jsem byla tak trochu „divná“ :-)

Vnímala jsem myšlenky a emoce druhých lidí, jako by byly moje vlastní.  

V praxi to vypadalo tak, že jsem cítila, zda to, na co se lidé jiných ptají, co říkají, je skutečně to, co je zajímá, co si skutečně myslí nebo tím sledují jiný (manipulativní) záměr, který si třeba ani neuvědomovali.

Já tehdy netušila, že to tak nemají všichni.

Netušila jsem, že lidé běžně toto nevnímají a tak si i myslí, že něco mohou nějak zakamuflovat, za něco schovat, používat intriky a jiné manipulace k dosažení toho, co chtějí, aniž by to kdokoliv rozpoznal, aniž by do nich někdo viděl. Nevěděla jsem tehdy, že mnozí lidé neměli dokonce ani tušení o své manipulaci, o těch skutečných záměrech, které stály v pozadí jejich jednání, otázek a jiných reakcí.

Ale já to vše vnímala. A netušíc, že si většina lidí své skutečně záměry neuvědomuje, anebo i kdyby si jich byla vědoma, nepřiznají je, jsem často reagovala na ty záměry a ne na to, co říkali či dělali navenek. Mnohokrát jsem zcela naivně i pronesla nahlas něco ve smyslu - Proč se ptají na to, na co se ptají, když chtějí odpověď na něco jiného NEBO Proč povídají to, co povídají, když chtějí ve skutečnosti sdělit něco jiného. Samozřejmě se to často nesetkalo s pochopením. Byla jsem v širší rodině označována za problémovou, za tu moc chytrou, za vzpurnou atd.

Od jedné z tet jsem jako malá dostala přezdívku „Hejsek“ :-)

Cítila jsem se mnohdy sama. Jako bych tu vůbec nepatřila, jako cizák. Což podporovalo pocit osamění. V dospívání po mnoha nepochopeních z dětství mi docházelo, že byť nevím, co to je, mám něco jinak než lidi okolo. V dospívání jsem si došla k tomu, že mě nikdo nemůže pochopit a ani já sebe nechápu. A začala jsem se uzavírat. Od dětství jsem neměla chuť chodit ven s vrstevníky, nejraději jsem byla doma v nějakém koutku s tužkou a papírem v ruce a psala si různé úvahy o životě anebo byla ráda ve společnosti dospělých. Často jsem sama se sebou vedla rozhovory v duchu či nahlas a milovala, když jsem mohla být sama v bytě a povídat si se sebou, s někým. Tehdy jsem nevěděla, s kým si povídám, ale dělala jsem to moc ráda, protože mně v tom bylo příjemně, cítila jsem se vždy v průběhu i poté důležitá, milovaná a silná.

Jako dospívající jsem však přirozeně tíhla k tomu někam patřit, s někým či něčím se ztotožnit. V té době jsem převzala představu jiného o mně, na kterou jsem se upnula, a sice že vystuduji práva, budu advokátka a zasvětím svůj život práci. Teď zpětně vím, že to byl můj velký únik. Snažila jsem se svůj život něčím naplnit, nějak ho zužitkovat, když už jsem tak trochu ztracená, když jsem tak trochu vrstevníky vyčleněná, když jsem odkázána pro svoji divnost nemít to, co žijou jiní - ten "normální" život (byla jsem tehdy nevědomě v roli oběti).  :-)

A tak jsem všechnu svoji energii a čas nasměrovala k tomu, abych se dostala na práva. Ty jsem vystudovala a následně nastoupila do advokátní kanceláře, kde jsem vykonávala povinnou tříletou právní praxi jako advokátní koncipient, abych pak co nejdřív, jak to bylo možné, mohla složit advokátní zkoušky a otevřít si svoji vlastní advokátní kancelář.

Jenže! Poté, co jsem docílila všeho, co jsem chtěla – otevřela si s pár tísícovkami na účtu svoji vlastní advokátní kancelář, z ničeho jsem za rok měla vracející se klientelu a byla výrazněji v plusu, všechno bylo jinak.

Z holky, ze které tryskalo ego ze všech stran, která se chtěla stát advokátkou a také se jí stala, jsem se postupně vyklubala v holku, která zjistila, že to není ona. A od té doby (od konce roku 2012) jsem tak nastoupila neplánovaně a nevědomě intenzivní očistu (cestu k sobě). A má cesta stále pokračuje.

Na tuto intenzivní cestu za sebepoznáním mě uvrhla náhlá ztráta mnohých jistot, které mi tehdy dávaly pocit bezpečí. A sice odloučení partnera, se kterým, byť jsme tehdy byli krátce, nás pojilo a stále pojí hluboké pouto zdaleka přesahující tento život, a krátce na to ztráta profesní identity a s tím spojená ztráta finanční jistoty vyplývající s narůstajícího odporu k práci (advokacii), kterou jsem dříve milovala a plně jsem se s ní ztotožnila.

Měla jsem pocit, že mi téměř nic nezbylo (samozřejmě, že jsem toho měla spoustu, např. milující rodiče, ale byla jsem tehdy v roli oběti). Cítila jsem se být nikým, ničím, tím nejméně důležitým. Až teď vím, že v tom období začala růst moje skutečná sebeúcta, jelikož ta falešná ego-sebeúcta (závislá na okolí) byla z velké části rozcupovaná. To byl ten pocit toho nic.

Nebyla jsem schopná dělat stávající práci. Nevěděla jsem, co se se mnou děje. V okolí byli všichni „normální“. Zpočátku nebyl kolem mě nikdo, komu by se to dělo taky.

Ale já se nedala :-)

A teď k tomu, co z toho vzniklo, co jsem z těch nepříznivých podmínek vykřesala.

Jako vedlejší efekt mé vlastní intenzivní cesty k sobě, na kterou jsem byla nedobrovolně hozena, vznikl neplánovaně v létě 2014 i tento web jinypristup.cz. Původně vznikl jako prostor pro sdílení toho, co prožívám, když už to prožívám. S tím, že třeba to pomůže i jinému, když už se v tom já plácám.

Lidé mi zakrátko začali psát děkovné emaily, dokonce později někteří posílali finanční dary na účet tenkrát zveřejněný na webu k vůli akcím, které jsem pořádala. A všichni tito lidé mi tehdy neskutečně pomáhali, jelikož mi dávali najevo, že to, čím procházím, se nějak zužitkovává, něčemu slouží a pomáhá. A navíc, že v tom nejsem sama, že se to děje v nějaké podobě i jiným.

Byli jste to někteří z vás, kteří se chtěli se mnou setkávat a mě tehdy dovedli k Individuálkám, které se od té doby velmi prohloubily, jelikož kopírují moji cestu k sobě a já jdu stále kupředu :-) Vlastně na těch individuálkách využívám stále více, jasněji, intenzivněji svoje dary - tu svoji velkou citlivost, schopnost vidět za oponu, kterou jsem měla od narození a která mi po dlouhou dobu škodila, jelikož jsem tuto svoji sílu neuměla využívat a nevědomě používala destruktivně, namířenou proti sobě a jiným.

Podobně neplánovaně jsem napsala i knížky, vznikla Klubová sekce i video přednášky a jiné. 

Až pohledem zpět mně došlo, že celá tato má vnitřní cesta, kterou jsem v intenzivní podobě a nedobrovolně započala v roce 2012, je cestou změny mé mysli. A spolu s tím mi došlo, že celý ten můj překotný vývoj od toho roku 2012 mě měl přes bolavé zkušenosti dovést ke kořenu toho všeho (mé moci = toho, kým jsem). A sice že nejde o to, jaké námi aktuálně probíhají myšlenky, emoce anebo jakou situací aktuálně procházíme. Jde o to, jestli na to UVNITŘ sebe zareagujeme = vnitřně se stáhneme = jsme v odporu anebo ne. Podle toho (a to máme ve své moci) se určuje, jestli se ta situace bude odvíjet destruktivně anebo konstruktivně. Pochopila jsem, že myšlenky, emoce a situace v našem životě nic neurčují. To, zda mi na ně uvnitř sebe reagujeme anebo ne, však určuje, jak ta situace či to téma v našem životě bude pokračovat.

A na základě tohoto uvědomění, ke kterému jsem došla vlivem mnohých pro mě dramat, vznikla i nová služba Trénink mysli. Na Tréninku mysli vás právě různými technikami, ke kterým jsem si došla, vedu do stavu nereakce uvnitř sebe na vaše nepříjemné situace a současně k prožití si, jak se okamžitě mění vývoj dané situace.

Tato služba – Trénink mysli, byť nabere ještě jistě v následujících letech mnoho podob a rovin, uzavírá moji velmi intenzivní výuku, do které jsem byla životem hozena v roce 2012.

Pro mě zcela nečekaně a jen tak mimochodem vedle své vlastní intenzivní cesty k sobě jsem se tak stala pro některé z vás průvodcem či inspirátorem. A ještě víc nečekaně se všechny tyto aktivity na webu jinypristup.cz, které vznikají jako vedlejší efekt mé vlastní osobní cesty, staly moji obživou.

Děkuji vám za přízeň. Opravdu moc si toho vážím.

S láskou Peťa