Jedna žena na individuálce mě jednou svojí reakcí inspirovala k sepsání tohoto článku, za což moc děkuji.
Ta zmíněná situace spočívala v tom, že na to, co mi povídala, jsem zareagovala důrazněji. Nešlo o žádný křik, spíše jsem tónem hlasu potřebovala zdůraznit to, co jsem povídala. Na individuálkách totiž často mluvím trochu ztlumeným, ztišeným a jemným hlasem. Ne že bych se o to nějak snažila, že bych tím něco sledovala, prostě se to často děje.