V létě jsem vyjela na kole na jednu takovou kopcovitou vyjížďku. Během toho výletu jsem si znovu, avšak jinou formou, něco již z toho pro sebe objeveného uvědomila. A co to bylo, popíši v tomto článku.

Když jsem se během jízdy na kole zadívala do dáli, jak velký kus toho kopce mám před sebou, jelo se mi tíž, měla jsem chuť to vzdát, každé šlápnutí do kopce mi přišlo malé, nepatrné, měla jsem pocit, že se neposouvám atd.

Chci se s vámi podělit o jedno poznání, které již delší čas zkouším na sobě. Přesněji, které již delší čas jsem životem tlačena aplikovat. A ještě dnes mě to stojí velkou námahu, nemluvě o tom, jak jsem si v tom aplikování toho bránila dříve. A stojí mě to mnohdy velké úsilí to použít, a to i přesto, že stále intenzivněji a hlouběji uvnitř sebe vím, že to jediné pomůže.

Na tomto jsem si ostatně i opakovaně prožila, jak hluboce je v nás zakořeněno, že něco je či funguje nějak. A jak právě toto zakořenění nám brání uvidět a začít žít to, co je možná blíže skutečnosti.