Jiný přístup

Kdykoliv nás něco donutí změnit pohled na něco, změní se naše prožívání a tím i naše konání. A děje se to, že se v mozku vyryje cestička. A co jiná situace, ve které to dokážeme, to jiná vyrytá cestička. Avšak každá tato cestička zůstává v mozku osamocená, není spojena s žádnou jinou. Proč? My jsme konali nahodile, bez uvědomování si toho mechanizmu, bez uvědomování si souvislostí, propojenosti.
Avšak pokud jsou ty cestičky osamocené, tak to rovněž znamená, že k nim nevede žádná cesta. A to je důvod, proč si na tuto zkušenost nevzpomeneme, když řešíme další, byť jinak vypadající, nepříjemnou situaci. A pokud v ní rozšíříme pohled, tak opět nahodile. No a u mě na sezení se děje to, že vás povedu tak, abyste si ty jednotlivé cestičky spojili, a nejen to, abyste to vše propojili již s tím, co znáte.  A tím se stane, že snadněji vědomě dokážete tento vám již známý princip aplikovat ve vašem životě ve všech vám nepříjemných situacích.

Co povýšíš, to tě zklame. Co ponížíš, před tím poklekneš (obrazně). Zkuste si udělat kafe, čaj a zamyslet se nad tímto principem ve spojitosti s vaším životem. Kde tento princip jste již prožili? Nemuselo se to odehrát v ději venku, mohlo se to odehrát i jen uvnitř vás. Jsem si naprosto jistá, že jsme jej všichni prožili nesčetněkrát a to naprosto v rozličných situacích a i v rozdílné intenzitě. Tím, že si to uvědomíte, že ty situace zpětně uvidíte, připomenete si je, avšak tentokrát v této větší souvislosti, větší bdělosti, tím pocítíte, že vše má svůj řád a systém a to vám dá pocit bezpečí. Avšak tentokrát poprvé ne bezpečí závislé na něčem vně, ale bezpečí uvnitř vás, pro které si vždy můžete zajít, dát si ho. A tím dojde ke snížení tlaku v těle a v realitě dané situace se tak může odehrávat jiný více konstruktivní scénář tomu odpovídající.

Představte si, že ta situace je jako obrázek poskládaný z puzzlíků. Kdykoliv cítíte v těle kolovat nepříjemnou nebo i příjemnou emoci a vy na ni uvnitř reagujete (uvnitř se stáhnete anebo roztáhnete), tak to znamená, že se na danou situaci díváte pouze z pohledu jednoho puzzlíku obrázku. Čím více jste uvnitř rozrušení, tím menší část obrázku vnímáte. Máte tedy velmi omezené množství informací o té věci, jelikož ji vidíte velmi zúženě a na základě této chabé informovanosti, která s sebou zcela zákonitě přináší zkreslení, se rozhodujete a reagujete. To rozhodnutí a naše reakce postavené na tom nedostatku informací nikdy nemůže být konstruktivní. Proto říkám, že když jsme v rozrušení, naše rozhodování a reakce jsou v té míře destruktivní.