Dnes se v článku krátce zmíním o pár momentech z Tréninku mysli. Na nich chci ukázat důkazy o tom, jak změna našeho vnímání (aplikace lásky namísto soudu) zcela a přímo před očima mění naše reakce na situace, reakce jiných zúčastněných a celkově proměňuje celou situaci do podoby tak neskutečné, že by nás to vůbec nenapadlo.

V záznamu tohoto živého vysílání naleznete mé povídání k těmto tématům: 1) Mohla byste se rozpovídat o nadvládě a bezmoci? Kde všude se to může skrývat a jaké to může mít podoby? 2) Dělám to, co mě baví, ale nevydělám tím dost. Kde je chyba? 3) Vy také uvádíte na svém webu možnost darovat finance za činnost na webu. Také tedy děláte to, co vás baví, a vedle toho nabízíte možnost vás finančně ohodnotit. Jak to že vám to funguje a mně nefunguje postavení klobouku na parket, když hraji a zpívám?

V posledních článcích se často zmiňuji o tom, že vše, čeho si všímáme na jiných, jsme my, a pokud nás to rozruší, pak to u sebe nemáme zatím přijaté. Co to znamená? Znamená to, že když mě rozruší například zpráva, že nějaký násilník psychicky týrá svoji manželku nebo opačně, že manželka psychicky týrá svého manžela, že i já psychicky týrám svého partnera? Ne. Ne nutně. Vysvětlím.

Byť všichni máme společnou mysl a ve skutečnosti je plná pouze lásky a nikdy nepřestala být takto plně zdravá, v realitě tohoto světa se mysl každého z nás nachází v jiném stavu. Mysl některých je více zdravá než jiných. Míra zdraví mysli je nepřímo úměrně dána mírou rozsahu, který v mysli zaujímá ego (strach = naše soudy). Čím více plochy v naší mysli zaujímá ego, tím méně zdravá naše mysl je. Avšak mysl je ta, která tvoří. A co myslíte, že pak tato mysl tvoří? Více destrukce nebo konstrukce? Čím více plochy v mysli zaujímá ego, tím více a častěji se v dané mysli automaticky rozhodujeme pro myšlenky ega (strachu = soudu) a nikoliv myšlenky lásky.

„Přijmi, aby si mohl dát a pak dostat“ vyjadřuje zákonitost, která je naší jedinou mocí, kterou si vytváříme konstruktivně, jelikož si tím vytváříme hojnost ve všech možných podobách. Jenže mnoho lidí tuto větu chápe chybně, jelikož nerozumí nebo nevěří tomu, co mají přijmout, a tak ani neví, co mají dávat. Z toho důvodu mnoho lidí princip dávání chápe zcela v rozporu s tím, co dávání skutečně je. Naprostá většina lidí na Zemi vnímá dávání tak, že když dávají, zmenší se kupička, ze které vzali, aby dali. A tato kupička se zmenší bez ohledu na to, zda dávají rádi nebo méně rádi. A i bez ohledu na to, co ta kupička představuje – jestli čas, peníze, materiální věci atd. Pokud jsme v tomto vnímání, tak pak skutečně vždy, když dáváme, o něco přicházíme. Jenže to není skutečné dávání. Pokud při dávání cítíte, že o něco se vy ochuzujete, pak nedáváte to maximální (to jediné), co můžete dát. Vysvětlím.

Dospěla jsem k tomu, že většinu svého dosavadního života jsem se rozhodovala egem a nikoliv v souladu s tím, co bylo v daný čas tím nejlepším pro mě (co bylo v souladu s vůli Zdroje a tedy mojí skutečnou vůlí). A myslím si, že v tom nejsem sama :-) Rozhodnutí z ega (ze strachu) jsou ta, která jsou činěna .... Oproti tomu rozhodnutí, které je v souladu s námi skutečnými (a tedy i v souladu s vůlí Vesmíru) je rozhodnutí konané... Uvedu několik situací, kdy jsem se rozhodla v souladu se svojí skutečnou vůlí.