Mám sen, že každý z nás
bude dělat to, v čem co nejvíce projeví sebe

A bude tak naplněný, překročí svůj stín a pochopí, že celou tu dobu nehledal nic víc či míň než odvahu přijmout, že je součástí něčeho většího, než je on sám.

Petra Jelínková

Jmenuji se Petra Jelínková a vším, co dělám, chci vyprovokovat lidi, aby byli lepšími, aby převzali odpovědnost sami za sebe, vrátili se k sobě a začali dělat věci, které jsou jejich, nebo alespoň způsobem, který je jejich, a dokázali tak velké věci.

Moji podstatu nenajdete v profesním životopise, skrývá se „mezi řádky“ a můžete ji vyčíst z činností, které vykonávám, ze způsobu, jak je vykonávám, a z toho, co říkám a píši.

Když se odkryje to, co je v lidech skryto, odhalí se jim to, kdo jsou, a tím tak, co skutečně chtějí. Toto je velký krok k tomu, aby odhalili svůj potenciál, projevili ho a zbavili se tak omezení, do kterého se sami uvěznili, a byli spokojenější.

Toto mé přesvědčení je důvodem,


Hranice mezi „starými“ přáteli a „cizími" lidmi

Nedávno jsem se ocitla v jedné situaci, která mě hezky vymáchala v mé nelásce. Ukázala mi, jak moc jsem uzavřená vůči ostatním lidem (vůči sobě). Abych to upřesnila, ta situace mi poodhalila, jak málo jsem otevřená vůči novému oproti tomu, jak bych mohla být. A jaká velká iluze byla myslet si, že jsem otevřená. Byla jsem totiž otevřená jen do maxima toho, co jsem znala. Jak nepokorné bylo myslet si, že mé maximum, je skutečné maximum. Ta situace mi ukázala moje hranice v tomto.

Jak se schováváme za rodinnou anamnézu?

Stává se vám, že víte o nějaké své „neřesti“, nějaké své „slabině“, avšak pokaždé, když vám ji někdo připomene, zmíníte, že ji má i váš sourozenec, dcera, syn či jeden z vašich rodičů? A k tomu podotknete, že to tak v rodině máte.

Jak se přitom cítíte? Cítíte úlevu? Cítíte se hned líp při pomyšlení, že to má i jiný váš blízký?

Velké léčení začíná v okamžiku, kdy ten, kterého házíte do jednoho pytle s vámi, se z té rodinné anamnézy dostává? Když se mění a vy to začínáte pozorovat, jelikož je to již zjevné.

Když nejsme schopni odpustit křivdu spáchanou na našich blízkých

Odpuštění se netýká jen nepříjemných (možná i dramatických) situací, které se staly nám osobně. Dosud neodpuštěnou bolest můžeme mít v sobě i ze situací, které se nás přímo v tomto životě nedotýkaly, neboť se staly rodičům, sourozencům, prarodičům, tetám, strejdům, kamarádům a jiným blízkým.

To, co vidíme u druhých, s tím máme zkušenost

V předchozím článku jsem psala o tom, že neodpustíme-li v dětství svým rodičům a jiným lidem ve svém blízkém okolí, často my sami se v dospívání a v dospělosti stáváme aktéry daného jednání. To jednání nemusí být nutně stejné nebo podobné a na první pohled patrné, ale bude mít stejné prvky. Stejně tak, dané „chyby“ svých rodičů nemusíme aplikovat na svých dětech (nebo nejen na nich), ale i na svých partnerech a jiných lidech v okolí. Nebo, dřívější chování svých rodičů můžeme sami později aplikovat přímo na svých rodičích, ke kterým se budeme chovat podobně jako oni k nám.

V dětství „ublížení“, v dospělosti „ubližující“

Máme nekonečně mnoho možností zpracovat svá omezení (bloky). V každém životě máme mnohokrát možnost zpracovat ty bloky, které jsme si naplánovali jako učební látku pro daný studijní rok, pro daný život. A spolu s tím máme mnohokrát možnost zpracovat další omezení, která jsme nově za daného života dle své vůle nabyli.

Abychom mohli daná, třeba i hodně dávná, omezení v daném životě zpracovat, musíme je nejdříve v daném životě znovu získat nebo se s nimi alespoň setkat. Proto se mimo jiné rodíme daným rodičům, do určitých míst, za určitých okolností a v určitý čas.

Když jsme ve vztazích jak ve vězení

Před pár dny jsem sama byla přímo aktérem jedné vyhrocené situace. Ovládly mě emoce. Ta situace byla jednou z těch, kterými je mi opakovaně zviditelňováno jedno moje velké omezení (jedna má velká neláska), které tu mám zpracovat. Avšak již několik let (od doby, co se mi zviditelňuje) se s ním potýkám. Jedná se o mé přijímání sebe jako ženy a s tím spojené přijetí ženské síly (energie), která se projevuje v bezpodmínečném pečování, vyživování, soucitné komunikaci a ve veliké trpělivosti a pochopení.

Realita každého z nás

Každý z nás žije ve své vlastní realitě. Kolik lidí, tolik realit. Realita každého člověka je jak divadelní představení. Člověk, jehož je to realita, sleduje jako divák toto divadelní představení (jeho realitu).

Vnitřní a vnější cyklus

Nedávno jsem měla s jednou slečnou individuální sezení. Všichni si pomáháme navzájem (byť často nevědomě), a tak i toto povídání s danou ženou bylo z části i povídání, které patřilo mně samotné, které jsem potřebovala slyšet i já sama. A tak při jedné mé reakci na povídání dané paní, jsem prožila efekt „aha“ a mě přišlo poznání nejen o stavu, ve kterém se ona právě nachází a proč jí tedy říkám, co říkám, ale současně informace o mém vlastním aktuálním stavu.

Jak jsem přestala mluvit

V minulém článku jsem psala o informacích o naší cestě, které jsou všude kolem nás. Na email, který mě inspiroval k sepsání článku, jsem si nevzpomněla po mnoha měsících náhodou. Nic se v našem životě neděje jen tak náhodou. Vše má svůj hlubší řád, byť pro někoho možná zatím neviditelný.

Na ten email jsem si vzpomněla v době, kdy jsem ležela s teplotou v posteli a v době, kdy jsem jej psala, jsem už nemohla ani mluvit. Pár dní jsem úplně ztratila hlas. A ještě ani dnes se mi můj hlas plně nevrátil.

Proč o tom píšu?

Přihlásit se k odběru RSS kanál