Mám sen, že každý z nás
bude dělat to, v čem co nejvíce projeví sebe

A bude tak naplněný, překročí svůj stín a pochopí, že celou tu dobu nehledal nic víc či míň než odvahu přijmout, že je součástí něčeho většího, než je on sám.

Petra Jelínková

Jmenuji se Petra Jelínková a vším, co dělám, chci vyprovokovat lidi, aby byli lepšími, aby převzali odpovědnost sami za sebe, vrátili se k sobě a začali dělat věci, které jsou jejich, nebo alespoň způsobem, který je jejich, a dokázali tak velké věci.

Moji podstatu nenajdete v profesním životopise, skrývá se „mezi řádky“ a můžete ji vyčíst z činností, které vykonávám, ze způsobu, jak je vykonávám, a z toho, co říkám a píši.

Když se odkryje to, co je v lidech skryto, odhalí se jim to, kdo jsou, a tím tak, co skutečně chtějí. Toto je velký krok k tomu, aby odhalili svůj potenciál, projevili ho a zbavili se tak omezení, do kterého se sami uvěznili, a byli spokojenější.

Toto mé přesvědčení je důvodem,


Dvojplamen – dvě části jedné duše (pokračování)

Všichni jsme jen láska, nic jiného. Když jsme všichni láska, pak, když někomu nejsme schopni dát lásku (nesoudit ho, nekritizovat, otevřít se mu, svobodně si vymezovat hranice, dát svobodu, oddat se, pochopit ho, zřít ho, ...), pak ve skutečnosti to není o něm. Není nic špatného na vztahu, kde jsme jak v kleštích, kde se cítíme nesvobodní, nenaplnění, neradostní, znudění, bez vášně a touhy. Není nic špatně na partnerovi, se kterým v takovém vztahu jsme.

Dvojplamen – dvě části jedné duše

Když se setkáte, pocítíte něco jako „návrat domů“. V průběhu setkání vašim tělem prochází velice hustá nepopsatelně krásná energie. Pohled do očí vás krásně bolí a jako magnet vcucne do jakéhosi neomezeného prostoru, ze kterého najednou vidíte všechny zkoušky, radost a žal toho druhého. Současně si uvědomujete, že to všechno znáte, že jsou to i vaše radosti a vaše bolesti. Po celou dobu setkání cítíte maximální (to je slabé slovo) důvěru a oddanost, vedle které, to, co jste nazývali dříve oddaností, najednou zjišťujete, že byla jen závislost.

Od rozlišování k větší lásce

Před pár dny jsem se setkala s jednou osobou. Toto setkání mně opětovně potvrdilo, jak jsme pro sebe všichni žáky i učiteli současně. A jak je náš život jedinečný a krásný i tím, jak zde potkáváme mnoho z našich blízkých (třeba i hodně dávných). A jaké požehnání je, pokud to jsme již schopni cítit (vědět) právě při těchto našich znovu setkáních, třeba i po velmi dlouhé době.

Vnější zdání a skutečnost

Tak jak naše omezení (naše bloky) mají mnoho úrovní a po zpracování jednoho se odkryje omezení ještě hlubší a bolestivější, které rovněž čeká na zpracování, tak i my sami máme mnoho rovin. Naše omezení jsou naše úrovně. Čím k hlubším omezením se dostaneme (čím větším omezením čelíme), tím hlouběji jsme zabředli do sebe (tím blíže jsme sobě).

Jak se cizí drama stane naším dramatem

Bylo vám s nějakým kamarádem, členem rodiny, kolegou v práci tak hezky a nyní je vám přítomnost té osoby nepříjemná nebo to až nesnesitelně bolí? Když se sami sebe zeptáte, proč vás najednou ta osoba tak irituje nebo proč vás její přítomnost tak bolí, máte pocit, že víte úplně přesně, co za tím vězí. Dělá nebo udělala chybu. Nedá si říct. Nenechá si poradit. Pro jiné by se rozdala a na sebe nemyslí.

Pozemská a duchovní závislost

Všichni máme jak nižší, tak i vyšší vědomí. Nižší je založeno na faktu, že jsme ve fyzických tělech, které mají nějaké potřeby. Vyšší je založeno na vědomí, že jsme duše, energie lásky.

Cestou k sobě jdeme jakoby z úrovně do úrovně, kdy každá následující je jakoby vyšší, hlubší, pravdivější. Ona je pravdivější i ta pod ní, avšak jakmile se dotkneme té vyšší, dojde nám, že to pro nás již pravda tak úplně není, že je to ještě jinak, že je to ještě podrobnější, ještě hlubší, ještě širší.

Hranice mezi „starými“ přáteli a „cizími" lidmi

Nedávno jsem se ocitla v jedné situaci, která mě hezky vymáchala v mé nelásce. Ukázala mi, jak moc jsem uzavřená vůči ostatním lidem (vůči sobě). Abych to upřesnila, ta situace mi poodhalila, jak málo jsem otevřená vůči novému oproti tomu, jak bych mohla být. A jaká velká iluze byla myslet si, že jsem otevřená. Byla jsem totiž otevřená jen do maxima toho, co jsem znala. Jak nepokorné bylo myslet si, že mé maximum, je skutečné maximum. Ta situace mi ukázala moje hranice v tomto.

Jak se schováváme za rodinnou anamnézu?

Stává se vám, že víte o nějaké své „neřesti“, nějaké své „slabině“, avšak pokaždé, když vám ji někdo připomene, zmíníte, že ji má i váš sourozenec, dcera, syn či jeden z vašich rodičů? A k tomu podotknete, že to tak v rodině máte.

Jak se přitom cítíte? Cítíte úlevu? Cítíte se hned líp při pomyšlení, že to má i jiný váš blízký?

Velké léčení začíná v okamžiku, kdy ten, kterého házíte do jednoho pytle s vámi, se z té rodinné anamnézy dostává? Když se mění a vy to začínáte pozorovat, jelikož je to již zjevné.

Když nejsme schopni odpustit křivdu spáchanou na našich blízkých

Odpuštění se netýká jen nepříjemných (možná i dramatických) situací, které se staly nám osobně. Dosud neodpuštěnou bolest můžeme mít v sobě i ze situací, které se nás přímo v tomto životě nedotýkaly, neboť se staly rodičům, sourozencům, prarodičům, tetám, strejdům, kamarádům a jiným blízkým.

To, co vidíme u druhých, s tím máme zkušenost

V předchozím článku jsem psala o tom, že neodpustíme-li v dětství svým rodičům a jiným lidem ve svém blízkém okolí, často my sami se v dospívání a v dospělosti stáváme aktéry daného jednání. To jednání nemusí být nutně stejné nebo podobné a na první pohled patrné, ale bude mít stejné prvky. Stejně tak, dané „chyby“ svých rodičů nemusíme aplikovat na svých dětech (nebo nejen na nich), ale i na svých partnerech a jiných lidech v okolí. Nebo, dřívější chování svých rodičů můžeme sami později aplikovat přímo na svých rodičích, ke kterým se budeme chovat podobně jako oni k nám.

Přihlásit se k odběru RSS kanál