Mám sen, že každý z nás
bude dělat to, v čem co nejvíce projeví sebe

A bude tak naplněný, překročí svůj stín a pochopí, že celou tu dobu nehledal nic víc či míň než odvahu přijmout, že je součástí něčeho většího, než je on sám.

Petra Jelínková

Jmenuji se Petra Jelínková a vším, co dělám, chci vyprovokovat lidi, aby byli lepšími, aby převzali odpovědnost sami za sebe, vrátili se k sobě a začali dělat věci, které jsou jejich, nebo alespoň způsobem, který je jejich, a dokázali tak velké věci.

Moji podstatu nenajdete v profesním životopise, skrývá se „mezi řádky“ a můžete ji vyčíst z činností, které vykonávám, ze způsobu, jak je vykonávám, a z toho, co říkám a píši.

Když se odkryje to, co je v lidech skryto, odhalí se jim to, kdo jsou, a tím tak, co skutečně chtějí. Toto je velký krok k tomu, aby odhalili svůj potenciál, projevili ho a zbavili se tak omezení, do kterého se sami uvěznili, a byli spokojenější.

Toto mé přesvědčení je důvodem,


Nenávist jako chvilková úleva

Pokud jsme nedávno nebo hodně dávno prožili nějakou bolest (je jedno, jestli si ji uvědomujeme nebo ne), kterou jsme dosud sobě nebo jiným skutečně neodpustili, při různých situacích nebo při kontaktu s určitými lidmi, kteří nám byť nevědomě připomínají tuto naši starou bolest, cítíme různé nepříjemné emoce od vzteku, zloby, až po nenávist.

Prázdnota

Roky jsem měla přání, něco jsem moc chtěla, po něčem jsem moc toužila, najednou však to přání zešedlo, ta touha pomalu vyhasla. Ocitla jsem se jakoby v prázdnu, kde není nic. V tom stavu prázdna jsem netušila, co chci, po čem toužím a co bych si přála. Respektive, připadalo mi, že nechci nic, na nic nemám chuť a jsem všeho „přejedená“. Pokud se takto nyní cítíte, ze své opakované vlastní zkušenosti mohu říct, že je důvod k velké oslavě a nikoliv k depresím a pocitům smutku.

Naše bolesti jako naše výjimečnost

Znáte někoho, kdo zažil něco hodně nepříjemného, kdo měl hodně těžké období v životě, a neustále nebo alespoň často o tom mluví? Nebo sami využijete každé příležitosti, abyste světu, nebo minimálně někomu druhému sdělili, jak jste to měli nebo máte těžké?

Znám jednoho člověka, který často povídá o tom, jak měl hrozného partnera, jaké měl s ním trápení. Ta osoba využije skoro každou sebemenší příležitost, aby navázala na svůj život před lety a všem přítomným připomněla, co si zkusila.

Vztah v krizi

Před nedávnem jsem obdržela jeden dotaz. Dotyčná osoba se mě ptala, zda je šance, že by mohl její vztah s partnerem fungovat a byli oba šťastní. Při odpovídání jsem si uvědomila, že má odpověď by mohla v něčem pomoci i dalším z vás, kteří se ocitáte ve vztahových zmatcích nebo prožíváte nedostatek partnerské lásky.

A tak vám moji odpověď trochu poupravenou posílám.

Jak zvládat složité situace?

Nedávno jsem velice intenzivně prožívala jednu situaci, která ještě stále probíhá. Po mnoha měsících jsem opět pocítila intenzivní strachy a úzkost. Možná kdybyste věděli, o co se jedná, pousmáli byste se a prohodili dovětek, že to není žádné drama, že není důvod pociťovat strach či úzkost. A to je právě ono. Každý z nás své bolesti pociťuje na jiných místech, na jiných situacích. Je tomu tak, jelikož každý z nás má své bloky, svá emocionální zranění jinde.

Jak souvisí nezávislost na někom a přijetí?

Já ani zdaleka nejsem u sebe a vyvíjím se. Taky cítím občas nepříjemné emoce jako beznaděj, zlobu a vztek. Děje se to nikoliv u běžných každodenních věcí, tak jak tomu u mě mnohdy bylo dřív, ale u nečekaných zvratových situací. U spousty lidí a u mnohých situací už tyto nepříjemné emoce, které jsem dřív cítila, necítím, a namísto toho mám uvnitř sebe klid, avšak stále ještě se mi znovu a znovu v mém životě vyskytují situace, které nemám dořešené (kde mám bloky), a kde tedy cítím tyto pro mnohé z nás nepříjemné emoce.

Když názor jiného je pro nás požadavkem a povinností

Nedávno jsem vedla rozhovor s jednou mi velice blízkou osobou. V rámci rozhovoru jsem povídala o své představě k dané věci, o tom, jak danou věc vnímám a o tom, co bych si přála. Reakce toho druhého byla velice emotivní. Připodobnila bych to ke stavu, jako když k balvanům na zádech, které ten dotyčný nosil, přibyl mým sdělením ještě další. Nebylo to poprvé. Je to téměř vždy, kdykoliv s danou osobou něco řeším.

Jak souvisí naše odpovědnost s odpovědností našich dětí?

Kolik z nás se bojí změn, všeho nového a jiného? Kolik z nás stojí na místě a čeká, že nás něco donutí udělat krok? Kolik z nás se bojí usmát se na cizího kolemjdoucího? Zkrátka, kolik z nás se bojí žít?!

Život není stojatý rybník, kde po nějaké době známe každý kámen, ale tekoucí řeka plná kamenů a popadaných větví, která se neustále mění. Není řeka krásná právě tím, jak je na každém metru jiná a že se s přibývajícím časem neustále mění? Takový je i náš život. Tak proč mnozí z nás tu krásu na tom našem životě nevidíme? Bojíme se.

Přihlásit se k odběru RSS kanál