Říkat nebo neříkat pravdu

Před několika dny jsem byla přítomná jedné situaci, kdy se jeden z dospělých v souvislosti s určitou situací vyjádřil, že jednomu z přítomných dětí neřekne pravdu, jelikož by to bylo tomu dítěti líto, plakalo by, a že se tedy jedná o milosrdnou lež. Nevybavuji si přesně, o co se jednalo, ale bylo to něco jako vyhodit obrázek, který to dítě namalovalo nebo vyhodit roztrhanou panenku. To není však podstatné, alespoň pro mě.

Já jsem v té chvíli reagovala jen sdělením, že bych tomu dítěti řekla pravdu.  Necítila jsem, že chci v dané chvíli v přítomnosti daných lidí něco dalšího dodávat.

Nyní ale chci napsat tento článek a v něm se o tomto více rozepsat.

Osobně vnímám práci s našimi emocemi jako jednu ze základních a nezbytných „dovedností“ na cestě k našemu „osvobození“. Cítíme-li zlobu, lítost, vztek, závist, žárlivost, nenávist, je to jen informace, že nemáme v harmonii své emoční tělo, a i informace o tom, kde se nachází ta disharmonie, kde nemáme lásku. Místo, abychom se emocím nebránili, abychom se je učili přijímat, přijali, že přichází a odchází, a přestali se tak s nimi ztotožňovat a z jejich přítomnosti obviňovat jiné lidi, a začali si tak své emoční tělo uzdravovat, tak se od dětství často učíme pravý opak.

Co děti učíme, když jim (byť v dobrém úmyslu) neříkáme pravdu? Učíme je lhát. A to aniž by se o naší byť „milosrdné“ lži dozvěděly, jelikož vše vstřebávají energeticky na nevědomé úrovni, stejně jako my (a mnohé děti stále ještě na vědomé úrovni, protože tu lež „cítí“, byť nemají důkaz).

Když se chceme naučit nějakou dovednost, v něčem se zdokonalit, většinou potřebujeme trénovat.  A se zvládáním emocí, jejich přijímáním, neztotožňováním se s nimi, je to to samé. Jenže jako děti nejsme mnohdy podporovány v tomto tréninku. Často nedostáváme od rodičů a jiných blízkých podporu, že emocí se není třeba bát, že je to takový byť neviditelný přítel. Často neslyšíme, že emoce, byť nepříjemná, je dárek, že nám něco sděluje o nás samých a že máme možnost se něco naučit, stejně jako když na hřišti se snažíme na prolízačce vyšplhat po laně.

Místo toho jsme často rodiči z lítosti ochraňováni nebo litováni. Litovat někoho a kvůli tomu ohýbat naše jednání, není podle mě nic jiného než naše ego. Není to láska. A je podle mě velká iluze myslet si, že to láska je. Láska není lítost ale soucit.

Z lítosti nebo svého vlastního pohodlí mnohdy dospělí dětem lžou (neboli neříkají pravdu nebo zamlčují – což je podle mě stejně lež), aby je uchránili před „zlem“ nebo jim v důsledku této lítosti dají kokino, pustí oblíbenou pohádku, kterou by dětem jinak nepustili, nebo se snaží dítě uchránit před „zlým“ klukem na hřišti.

Ze soucitu však rodič dítě vezme na klín, do náruče, nebo ho pohladí, aby dítě cítilo lásku, a klidným hlasem mu za použití slovní zásoby dítěte poví pravdu o daném (respektive, jak to vnímá a cítí on). A tak mu například poví, že je rád za ten obrázek, který namalovalo, že ať dál maluje, pokud maluje rád, a je mu při tom hezky.  Že o to jde. Ale že ten obrázek si v kanceláři nevystaví, že tam má už jeho jiné obrázky, a že by chtěl, aby se mu tam vešly i jiné věci. A dítěti dá možnost přijít s nějakým nápadem, kde uchovávat jeho obrázky, nebo zda je vůbec uchovávat.

Ano, dítě se tak tímto nejspíš potká s nepříjemnou emocí, ale díky tomuto setkání bude mít možnost si ji prohlédnout a postupně tak začít přijímat, zpracovávat. Nebude se té emoce lítosti, a možná i smutku nad tím, že ne každému se musí líbit jeho malování, jeho práce, už tolik bát. A tím se toto dítě už v dětství neskutečně osvobodí, jelikož se osvobodí od představy, že jeho tvorba se musí lidem nebo jeho blízkým líbit. A ve svém budoucím dospělém tvoření čehokoliv už nebude mít pak tolik omezení, jelikož nebude mít potřebu dělat něco pro přijetí či zalíbení.

Podle mě jedině soucitem, tou skutečnou láskou, naučíme děti nepotlačovat své emoce, být čestnými, ne tolik manipulativními (byť pro „dobro“ věci) a s láskou vymezovat své hranice. Jakákoliv byť nepříjemná emoce pak nebude už tolik nepřítel ale kamarád. A když víme, že naše emoční prožívání vytváří naši vnější realitu, myslím, že je to jeden z největších darů, který můžeme našim dětem dát.

Možnost zakoupit moji první knihu zde.

Mohlo by vás zajímat


Osobní rozvoj
Individuální setkání

Cílem těchto individuálních sezení není to, že já vám budu ukazovat, kde máte omezení (bloky), ale to, že si sami na sezení nebo posléze přijdete na to, kde je máte. Cílem  těchto individuálních sezení není ani to, že vás budu zbavovat některých vašich bloků, cílem je ukázat vám, jak si je můžete zpracovat sami, a předat tak poznání, že všichni v sobě máte tu moc a podpořit vás, abyste ji začali využívat pro prospěch svůj a všech. Vše, co budu povídat, vychází z mé zkušenosti, a jelikož jsme všichni stejní (máme stejný cíl), má zkušenost vám může pomoci se rozpomenout a uvědomit si to vaše.
Dozvědět se víc

Kurz
Vzdělávácí cyklus „JINÝ PŘÍSTUP“

Posláním Vzdělávacího cyklu „JINÝ PŘÍSTUP“ je posloužit jako most mezi vámi a vaší vnitřní moudrostí. Nebudete se nic učit, budete se jen rozpomínat na to, co už uvnitř sebe víte, a možná i s údivem zjišťovat, jakou moudrost (sílu) v sobě máte.
Dozvědět se víc