Jak souvisí naše odpovědnost s odpovědností našich dětí?

Kolik z nás se bojí změn, všeho nového a jiného? Kolik z nás stojí na místě a čeká, že nás něco donutí udělat krok? Kolik z nás se bojí usmát se na cizího kolemjdoucího? Zkrátka, kolik z nás se bojí žít?!

Život není stojatý rybník, kde po nějaké době známe každý kámen, ale tekoucí řeka plná kamenů a popadaných větví, která se neustále mění. Není řeka krásná právě tím, jak je na každém metru jiná a že se s přibývajícím časem neustále mění? Takový je i náš život. Tak proč mnozí z nás tu krásu na tom našem životě nevidíme? Bojíme se.

A ti z nás, co se bojí, se úpěnlivě celý život snaží přeměnit řeku na stojatý rybník. A vedle toho si stěžují, že to nejde. Nejde to! A místo toho, abychom si užívali tu krásu té naší řeky, našeho života, tak nám protéká nenávratně mezi prsty.

Všimněte si malých dětí, těch hodně malých. S jakou zvědavostí si prohlížejí něco tak „obyčejného“ jako motýla, s jakým jásotem rozbíjejí právě jejich vyrobenou bábovičku na písku, s jakou zvědavostí zkouší vylézt na žebřík, stát na židli, vylézt na stůl. Všimněte si, jakou mají radost, když se smějete a jste veselí. Ty malinké děti nemají problém zkusit vše, co se jim zachce. Nebojí se, že spadnou, nepřemýšlejí, jak to bude vypadat, když budou dělat to či ono, co tomu kdo řekne. Zkrátka, nemanipulují se sebou a ani s jinými. Žijí tady a teď. Žijí!

Jako děti často slyšíme, „pozor“, „tam nesmíš“, „můžeš jen …“, „na to jsi malý“, „teď nemluv, když mluví dospělí“. A najednou po letech se otočíme, a pokud nám bude dáno, tak si i uvědomíme, že ne vždycky jsme byli tak ustrašení, že málokdy jsme se „drželi při kraji“, že jsme se kdysi do posledního zbytku byli schopni rozdat, že jsme zkoušeli, co nás napadlo a hodně se smáli. Dojde nám, že jsme kdysi hodně dávno skutečně žili, byť jsme byli z pohledu zvenčí v podstatě bezbranní.

Naše děti nás o tomto krásně učí. Přebírají po nás naše vlastní omezení a názorně nám ukazují nás. To je ta pomoc, to je ta skutečná láska našich dětí k nám! My se pak zlobíme na naše dítě, když nechce pít z ničeho jiného než ze svého hrnku, že jiné děti a dospělé komanduje a rozčiluje se, když někdo nedělá to, co ono chce. V dospělosti je pak často z našeho pohledu viníkem partner našeho dítěte, když naše dítě nemá ještě rodinu, nežije z našeho pohledu spořádaný život.

Jenže málokdo si uvědomí, že život našeho dítěte je do jisté míry životem o nás samých jako jeho rodičích.

Co je učíme, když jim u jídla, když nechtějí jíst, povíme, že to kuřátko umřelo zbytečně, když ho nechtějí jíst nebo že jsme se s tím zbytečně vařili? Učíme je cítit vinu za jednání jiného. Učíme je přebírat odpovědnost za jiné a vstřebávat i jejich emoce.

Co děti učíme, když od nás neustále slyší, že musí dávat pozor, učíme je bát se pádů, a to i životních. Pak se divíme, proč naše dítě je zkostnatělé, proč v životě, jehož přirozeností je změna, pohyb, naše dítě setrvává zakrněle na místě neschopné se pohnout, proč nerado zkouší nové věci. Vlastně, naše dítě neumí převzít odpovědnost za svůj život. A proč to neumí? My to neumíme. (A to i tehdy, když jsme zajištění, máme stabilní zaměstnání, spoustu aktivit, rodinu a žijeme „spořádaný“ život. To totiž pro mě není důkazem, že jsme převzali odpovědnost za svůj život).

Jak jsme mohli převzít odpovědnost za svůj život, když jsme lítostiví, ukřivdění, všichni ostatní za náš život mohou, lehko soudíme a náš názor je jediný správný? To se pak projevuje i ve vztahu k našim dětem.

Odpovězte si sami pro sebe upřímně, kolikrát jste situace (byť tehdy třeba i nevědomě) překroutili, aby vaše dítě z toho vyšlo lépe? Kolikrát jste rádi dali na obdiv nějaký „úspěch“ vašeho dítěte, abyste se pochlubili svými dětmi, sebou samými, abyste světu dokázali, že vy stojíte za něco, když vaše děti jsou „nejlepší“, „nejhodnější“, „nejposlušnější“? A vaše dítě? Proč by přijímalo odpovědnost za svůj život, když ví, že když by dělalo něco „špatně“, bylo by rodiči zavčas upozorněno, zavčas ochráněno.

Jaká cesta je z toho ven?

Jako rodiče přijměme odpovědnost za své děti. Začněme vidět v jejich chování v modrobílém sami sebe. Tím i my převezmeme odpovědnost za své jednání, za příklad, kterým jsme pro naše dítě byli, a tak i za svůj život. Naše dítě se tím osvobodí rovněž. Přestaneme ho symbolicky držet v pevném sevření a dáme mu křídla. A vedle toho náš vztah s naším dítětem se uzdraví.

Velice děkuji za všechny finanční příspěvky, které mi byly od některých z vás zaslány na účet, za vaše maily, reakce u článků a jiné dary. Slova jsou málo na to vyjádřit, jak moc si toho vážím.

Pokud vám články mnou psané na www.jinypristup.cz pomáhají a chtěli byste mě podpořit v tomto mém psaní pro vás všechny, můžete mi zaslat dobrovolný finanční příspěvek na číslo účtu 1462136038/3030, variabilní symbol: 123, do zprávy pro příjemce uveďte „Dar“. I ten nejmenší příspěvek je stejně hodnotný jako ten největší. Všichni jste totiž učinili stejné rozhodnutí přispět něčemu, co má podle vás smysl.

Možnost zakoupit moji první knihu zde.
 

Mohlo by vás zajímat


Osobní rozvoj
Individuální setkání

Cílem těchto individuálních sezení není to, že já vám budu ukazovat, kde máte omezení (bloky), ale to, že si sami na sezení nebo posléze přijdete na to, kde je máte. Cílem  těchto individuálních sezení není ani to, že vás budu zbavovat některých vašich bloků, cílem je ukázat vám, jak si je můžete zpracovat sami, a předat tak poznání, že všichni v sobě máte tu moc a podpořit vás, abyste ji začali využívat pro prospěch svůj a všech. Vše, co budu povídat, vychází z mé zkušenosti, a jelikož jsme všichni stejní (máme stejný cíl), má zkušenost vám může pomoci se rozpomenout a uvědomit si to vaše.
Dozvědět se víc

Kurz
Vzdělávácí cyklus „JINÝ PŘÍSTUP“

Posláním Vzdělávacího cyklu „JINÝ PŘÍSTUP“ je posloužit jako most mezi vámi a vaší vnitřní moudrostí. Nebudete se nic učit, budete se jen rozpomínat na to, co už uvnitř sebe víte, a možná i s údivem zjišťovat, jakou moudrost (sílu) v sobě máte.
Dozvědět se víc