Když ne/mám dobré vztahy s rodiči

Před nějakou dobou mi psal jeden z vás, že za poslední rok udělal velký pokrok směrem k sobě, a že teď se postupně zbavuje toho, co na něho jeho rodiče svoji výchovou nabalili. V dopise se rozepsal, že si teď vzpomíná, že jako malý se chtěl svobodně projevovat, ale že až teď zpětně si uvědomuje, jak ho vždy v tomto jeho projevu zastavili, a že téměř zapomněl, jak se chce on sám projevit a teď po mnoha letech si těžce rozpomíná. Z dopisu byla cítit veliká neúcta, kterou chová ke svým rodičům, možná i zloba na to, že jej zpracovali k obrazu svému. Mnohokrát děkuji za tento email, který pro mě byl impulzem k napsání tohoto článku pro vás všechny.

Tak jak to nyní vnímám já, a když to trochu zjednoduším, naši rodiče byli pro nás v dětství těmi nejdokonalejšími, které jsme mohli mít. Tou dokonalostí však nemyslím to, že se o nás úžasně a třeba i pro nás vhodně starali, že nás vždy za všech okolností milovali, poskytovali nám oporu a pocit bezpečí, ale to, že pro náš vývoj k sobě (a tedy i jiných) byli tou nejdokonalejší dvojicí, kterou jsme si pro tento svůj život na Zemi v tomto čase vybrali.

Když budeme na sebe pohlížet jen jako na tělo, pak ano, může být pro nás těžké a možná i nemožné přijmout, co tu píši. Když se cítíme jen jako tělo, jsme schopni vnímat jen to, co cítíme na našem těle, a tak vidíme jen to, co se našemu tělu nedostávalo, jak mu bylo třeba i ubližováno.

Podle mě ale my nejsme tělo, my jsme energie, a tělo je našim obalem tady a pomocí něho jsme sem všichni přišli dělat úžasné věci. Tělo je nástroj nás, duše. A duše je ta, co chce vývoj k sobě. A my se vyvíjíme postupně spolu s tím, jak se bortí jedno naše vnitřní omezení za druhým. Aby se však mohlo nějaké omezení zbortit, potřebujeme aktivovat a následně propustit emoce, které jsme cítili třeba i kdysi v dávné minulosti v situaci, která dala vzniknout danému omezení. Tyto emoce v nás aktivují svými reakcemi lidé okolo nás. A stejně jak lidé okolo nás v nás mohou aktivovat nepříjemné emoce, stejně tak v nás mohou aktivovat krásné emoce, které jsme spolu už kdysi dávno cítili. V obou případech však vnímám pomoc, ačkoliv v těch krásných podporujících pocitech, co s někým zažíváme, je ta pomoc pro mnohé zatím jedině viditelná.

A naši rodiče (ať už pokrevní či adoptivní)? Často je velice dobře a velice dlouho známe. A mělo nějaký důvod, proč jsme se potřebovali dostat do takovéto blízkosti, do takového těsného spojení jako je rodič a dítě. Nic se neděje náhodou a vše má svůj důvod, byť jej nejsme zatím schopni vnímat.  Důvodem našeho narození daným rodičům (případně osvojení) mohlo být například, že jsme potřebovali mít rodiče, duše, se kterými máme takovou minulost, že mezi námi je vše srovnané a tedy tak jako kdysi, nyní se skutečně viditelně vzájemně podporujeme, jsme přáteli a vzájemně pro sebe rádci a ochraňovateli. Avšak stejně tak jsme v úzkém kruhu potřebovali zažít třeba zcela něco jiného, ať už naprosté nepřijetí, ztrátu bezpečí, a jiné podoby strachu a bolesti. Je to tu popsáno hodně zjednodušeně, a tak někdy tyto dvě polarizační možnosti postupně přechází jedna do druhé (př. kde se dítě cítilo v bezpečí a milováno, později často nějakou vnější událostí se ocitne v pocitech ztráty lásky a bezpečí).

Ať už naše vztahy s rodiči jsou podobné jedné či druhé polarizaci, to co je podle mě důvodem našeho narození právě jim, je si uvědomit a začít postupně přijímat, že všechno z hlubšího pohledu je, jak má a že naši rodiče jsou těmi nejlepšími, které jsme mohli mít pro náš současný život. To neznamená souhlasit s tím, čeho se dopustili či na nás dopustili, avšak být schopni v přítomnosti těchto situací vidět nebo si alespoň připustit ten hlubší smysl.

Proč je to tak důležité přijmout naše rodiče?  Oni jsou mnohdy my sami. Mnohdy nám ukazují naše vlastní omezení (nebo omezení, které jsme chtěli pomoct rozbourat). Abychom mohli rozbourat naše omezení, potřebujeme nejdříve, aby naše omezení vyplulo na povrch, tedy, musíme se znovu daným omezením infikovat v daném životě (právě třeba i tím, že daný blok od svých rodičů přijmeme) a právě proto, jsou naši rodiče těmi, kteří ať už to vypadá všelijak, nám pomáhají a jsou pro nás taky těmi nejdokonalejšími - mají přesně ty omezení, kterým potřebujeme uvěřit.

A tedy, na cestě k sobě v jednu chvíli začneme vidět některá omezení, která máme a která mají i naši rodiče anebo začneme na sobě pozorovat nějaká omezení pramenící z chování našich rodičů k nám. Možná následně nastoupí fáze, že to budeme mít naši rodičům za zlé, že máme tato omezení, že nám je předali. Jenže, toto uvědomění, že naši rodiče mají některá ta samá omezení jako my, nebo že jejich přístupem k nám jsme si je vytvořili, je jen často zvědomení dávného příběhu, ve kterém jsme spolu s rodiči (nebo některým z nich) hráli hlavní roli.

Omezení, kterým nám rodiče nevědomě připomínají dávný příběh, však může spočívat i v tom, že rodiče (nebo jednoho z nich) budeme mít na piedestalu, obhajovat je na úkor sebe a jiných, a všechny kolem přesvědčovat, jak to měli těžké a jak úžasní jsou. I toto totiž podle mě značí náš blok, nezdravou vazbu mezi námi a jimi, tentokrát však vzniklou například z příběhu, ve kterém se odehrálo něco, co si ve vztahu k určitým lidem (nyní současným rodičům) vyčítáme a co jsme si dosud neodpustili. Proto nyní například máme potřebu je obhajovat a přehlížet jejich vlastní omezení, jelikož podvědomě cítíme, že jim něco dlužíme. A cítíme to proto, že jsme si dosud neodpustili to, co jsme v tom příběhu hráli.

A právě proto často říkám a píši, že nepřijímání našich rodičů, jejich zdánlivých chyb, je vlastně nepřijímáním sebe sama. Neznamená to souhlasit s jejich chováním, ale přijmout to, že to tak bylo, že to neuměli lépe. Je to mnohdy velice těžká zkouška na cestě k sobě. Avšak tímto odpuštěním současně dojde k velkému průlomu, k velkému osvobození sebe sama, jelikož se tím „uzdraví“ často velmi dávné a mnohdy neustále se opakující hluboké zranění. A toto osvobození záhy uvidíme i v našem vnějším světě, jelikož odpuštěním rodičům, odpustíme sobě, stoupne naše láska k sobě a tak i naše schopnost do života přitahovat hojnost ve všech možných podobách.

Vše o čem píšu, je má vlastní zkušenost, mé vlastní poznání, má pravda. Vy máte svoji pravdu, svoji vlastní cestu. Vybírejte si tak vždy z těchto článků či z jiných informací kolem vás vždy jen to, co s vámi v daný okamžik rezonuje.

Velice děkuji za všechny finanční příspěvky, které mi byly od některých z vás zaslány v posledních dnech na účet, za vaše maily, reakce u článků a jiné dary. Slova jsou málo na to vyjádřit, jak moc si toho vážím.

Chcete podpořit JINÝ PŘÍSTUP?

Pokud vám články mnou psané na www.jinypristup.cz pomáhají a chtěli byste mě podpořit v tomto mém psaní pro vás všechny, můžete mi zaslat dobrovolný finanční příspěvek na číslo účtu 1462136038/3030, variabilní symbol: 123, do zprávy pro příjemce uveďte „Dar“. I ten nejmenší příspěvek je stejně hodnotný jako ten největší. Všichni jste totiž učinili stejné rozhodnutí přispět něčemu, co má podle vás smysl.

Akce na http://www.jinypristup.cz/akce

Mohlo by vás zajímat


Osobní rozvoj
Individuální setkání

Cílem těchto individuálních sezení není to, že já vám budu ukazovat, kde máte omezení (bloky), ale to, že si sami na sezení nebo posléze přijdete na to, kde je máte. Cílem  těchto individuálních sezení není ani to, že vás budu zbavovat některých vašich bloků, cílem je ukázat vám, jak si je můžete zpracovat sami, a předat tak poznání, že všichni v sobě máte tu moc a podpořit vás, abyste ji začali využívat pro prospěch svůj a všech. Vše, co budu povídat, vychází z mé zkušenosti, a jelikož jsme všichni stejní (máme stejný cíl), má zkušenost vám může pomoci se rozpomenout a uvědomit si to vaše.
Dozvědět se víc

Kurz
Vzdělávácí cyklus „JINÝ PŘÍSTUP“

Posláním Vzdělávacího cyklu „JINÝ PŘÍSTUP“ je posloužit jako most mezi vámi a vaší vnitřní moudrostí. Nebudete se nic učit, budete se jen rozpomínat na to, co už uvnitř sebe víte, a možná i s údivem zjišťovat, jakou moudrost (sílu) v sobě máte.
Dozvědět se víc