Mám sen, že každý z nás
bude dělat to, v čem co nejvíce projeví sebe

A bude tak naplněný, překročí svůj stín a pochopí, že celou tu dobu nehledal nic víc či míň než odvahu přijmout, že je součástí něčeho většího, než je on sám.

Petra Jelínková

Jmenuji se Petra Jelínková a vším, co dělám, chci vyprovokovat lidi, aby byli lepšími, aby převzali odpovědnost sami za sebe, vrátili se k sobě a začali dělat věci, které jsou jejich, nebo alespoň způsobem, který je jejich, a dokázali tak velké věci.

Moji podstatu nenajdete v profesním životopise, skrývá se „mezi řádky“ a můžete ji vyčíst z činností, které vykonávám, ze způsobu, jak je vykonávám, a z toho, co říkám a píši.

Když se odkryje to, co je v lidech skryto, odhalí se jim to, kdo jsou, a tím tak, co skutečně chtějí. Toto je velký krok k tomu, aby odhalili svůj potenciál, projevili ho a zbavili se tak omezení, do kterého se sami uvěznili, a byli spokojenější.

Toto mé přesvědčení je důvodem,


Když nad námi jiní ztrácí moc

Partner či partnerka se o vás stará, spoustu věcí zařídí, zorganizuje?  Nebo jsou to rodiče, kteří vše zamáznou a urovnají? Je to dobře nebo špatně? Ani jedno z toho. Děje se to, aby vás to upozornilo na nějaký blok u sebe.

Každá situace je jen informace pro vás a pro všechny ostatní v ní zúčastněné. Každému nese mnohdy zcela jinou informaci. Proč? Každý z vás si danou situací má často zpracovat něco zcela jiného.

Proč jeden z partnerů nebo rodiče raději vše zařídí sami a tolik se o nás zdánlivě starají?

Dva různé projevy stejné potřeby

Znám jednoho muže. Práce pro něj byla alfou omegou. Podle ní ohýbal vše ostatní. Ať nastoupil do práce kamkoliv, každodenní několikahodinové přesčasy byly pro něj samozřejmostí. Nestaral se, zda a jak mu bude ten nadmíru strávený čas v práci vynahrazen. Dovolenou si vybíral často až ve chvíli, kdy už musel a během ní většinu času stejně pracoval. Byl tak pyšný na to, kolik toho zvládne, s jakými vlivnými lidmi se stýká a rád o tom často povídal. Stres a nestíhání bylo u něj na denním pořádku. Čas na sebe, to bylo sprosté slovo.

Když nás okolnosti a lidé tlačí do kouta

Před lety za mnou přišel jeden muž. Podnikal a v rámci toho neustále něco budoval, rozšiřoval a organizoval pro lidi. Vše co dělal, měl zvyk dělat ve velkém stylu, honosně a s velkou slávou.
Povídal mi však, že vše stojí za starou belu. Dle jeho mínění jej všechny partnerky jen vymačkají a pak odhodí s dovětkem, že se jim dostatečně nevěnuje a že je nemá dostatečně rád.
A se zaměstnanci je to to samé.

Nezapadám? Možná jsem blíž sobě než mé okolí

Znáte někoho, kdo chodí s očima sklopenýma na zem, aby jej náhodou někdo neviděl? Znáte někoho, kdo by se rád o něco podělil, ale buď to neudělá a do rozhovoru se nezapojí, nebo se pokusí, ale připomíná to spíše strojovou křeč? Znáte někoho, kdo nedobrovolně zakusil, jaké to je být vyčleněný, nepřijímaný? Nebo se vy sami v tomto popisu vidíte?

Proč myslíte, že se to děje? Proč někteří z vás jsou v mládí a v mnohých etapách svého života odstrkováni, neoblíbeni? Protože jste často jiní, ve smyslu blíž sobě než většina kolem vás.

Cítíme vinu nebo se cítíme jako oběti?

Nějak se zachováte, nějak se rozhodnete a následně se dostaví zlost, lítost, pocit provinění či pocit oběti. Znáte to? Je to naše cítění. To si těmito pocity dáváme sami na vědomí, že jsme se rozhodli na základě svého ega a nikoliv sebe. Jakékoliv zareagování či rozhodnutí, které je v souladu s námi, poznáme. Budeme cítit vnitřní mír, takové vnitřní zklidnění.

Vytyčení hranic jako cesta k sobě

Čím blíž jsme k sobě, tím se máme více rádi. Čím více se máme rádi, tím si sebe více vážíme, a tedy si vážíme i své energie a svého času. Když si vážíme sebe a svého času, již zvažujeme, čemu či komu dáme energii a čas. Tím se nám zredukuje počet činností, které jsme dříve dělali, a i počet lidí, se kterými jsme dříve trávili čas, a do našeho života přibydou nové tváře a nové příležitosti.

Přihlásit se k odběru RSS kanál